OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to opravdu zvláštní pocit psát recenzi na opus, který je více než třicet let absolutní klasikou rockového žánru.
Třetí studiové album irských rockových megastars U2, jež v roce 1983 dostalo všeříkající název „War“ předurčilo těmto, v té době, více méně dvacetiletým holobrádkům velkou budoucnost, která, jak teď už všichni víme, překračuje i hudební hranice.
Úvod se nedá odstartovat jinak než vypíchnutím dvou rockových evergreenů, které i přes svůj pokročilý věk shodně neztratily jak na hudební, tak i na textové aktuálnosti. Prvním z nich „Sunday Bloody Sunday“ našla inspiraci v nesmyslném krveprolití při aktivistické demonstraci za lidská práva na předměstí severoirského města Derry v lednu roku 1972. Událost dodnes titulovaná jako „Bloody Sunday“ měla za následek smrt minimálně třinácti neozbrojených, velmi mladých, demonstrantů a přihlížejících (přesný počet obětí není doposud uváděn). Kapela kolem dnes už světoznámého filantropa, pacifisty a zpěváka Bona v textu více než na tento incident poukazuje na neustálý výskyt podobně nešťastných konfliktů. Nápěv refrénu se ptá „jak dlouho, jak dlouho ještě musíme zpívat tuhle píseň“, tak abychom společně nemuseli prožívat skličující pocity z těchto masakrů. Zamysleme se jak dlouho ještě...
Po hudební stránce nelze nezmínit z pozadí se zjevující dosti nervně laděnou Edgeovu kytaru, jež ideálně sekunduje ostrým partiturám elektrických houslí hostujícího Steve Wickhama. Jsou to právě prim hrající housle, které výrazně formují a vyvolávají ono tradičně irské „protest songové“ chvění, k němuž přidejme vojenský rytmus Mullenových bicích a Bonův do výšek šponovaný vokál a máme tu první z neotřesitelných hitů v historii kapely.
Druhým takovým je na třetí pozici umístněná „New Year´s Day“. Původně zamýšlené vyznání lásky Bonově novomanželce Ali ve finálním výsledku nepřímo a melodramaticky opěvuje vznik a činnost polské odborové unie Solidarność, jejíž význam v novodobých dějinách východní Evropy zde není nutné hlouběji rozebírat. Píseň o neumírající naději se nese na nádherném pianovém motivu mistrovsky podkresleném intimní basovkou a v plné kráse představuje jak Bonův charakteristicky natahovaný jekot-chrapot na pozadí, tak i proslule břinkající riffing a vazbení Edgeovy kytary, který v mnoha obměnách funguje až do dnešních dnů.
Mezi těmito opěvovanými šlágry je vpasovaný hodně zajímavý úsek v podobě „Seconds“. Tato položka poutá především jazzově důraznou linkou Claytonovy basové kytary, za níž soustřeďuje pnutí nejen Edgeova jemně laděná španělka, ale i jeho zpěv, do něhož z dáli vstupují Bonovy vrstvené vokální plochy. Úzkostlivě přednášená slova jsou namířena proti, toho času, hojně bujícímu jadernému zbrojení a jsou příhodně proložena dialogy z dokumentárního filmu „Soldier Girls“. Díky přesvědčivě vybudované stísněnosti je „Seconds“ jakýmsi černým koněm alba. Podobně skličující napětí pak generuje neméně nakažlivá „Drowning Man“, opět s výtečnými proklady elektrických houslí.
Za zmínku určitě stojí i fešná popelka „Like A Song...“, která z mého úhlu pohledu neprávem stojí ve stínu svých protěžovanějších sester. Skladba přitom nabízí báječnou rockovou dravost s parádním kvílením řezajících kytar, salvami bicích a rebelujícím textem znamenitě vykreslujícím jakýsi druh vnitřního zmatku nad vlastní existencí. Post-punkový odér vylučuje i skočná „The Refugee“ s výmluvně vyřvávaným refrénem nebo těkavá a trubkou tlakovaná „Red Light“.
Ke sčítaní slabších momentů zbývají jenom tři kompozice „Two Hearts Beat As One“, „Surrender“ a poslední „40“. Tyto sice nijak nepřekážejí a za jistých okolností mohou atakovat i svojí podbízivou melodikou, nicméně při srovnání se zbytkem obsahu působí až příliš neškodně, navíc si sebou nesou i zajídající se kolovrátkový syndrom.
Oproti oběma předchůdcům U2 značně utlumili ono typické chorálové vyznění, přičemž pořád pečlivě dbají na srozumitelnou, i když ne tak pompézní melodiku. V rámci nehudební filozofie kapely je tato nahrávka úsvitem pacifických, stejně tak humanitárních aktivit, které se budou promítat i do řady budoucích textů.
S mým letopočtem narození jsem se k poslechu „War“ dostal až deset po jeho vzniku, tedy potom co mě U2 zhypnotizovali magií famózního rockového manifestu „Achtung Baby“. Nemohu tedy patřičně posoudit jeho význam a dopady v době jeho vzniku. Mohu však s naprostou jistotou prohlásit, že tato deska postupem času hudebních vrásek rozhodně nenabírá a skvěle se poslouchá i přes svůj mdlý zvuk, a to jak z audio kazety, tak i remasterovaného CD disku.
O čestné místo ve veleúspěšné diskografii muselo „War“ zpočátku trošku zápasit, hlavně kvůli rozpačitému přijetí na Britských ostrovech, naproti tomu na Americkém trhu velmi rychle překonalo prodejní očekávání a navigovalo tvůrčí směřovaní U2 na kurz jedné z nejúspěšnějších kapel v hudební historii, ne-li nejúspěšnější vůbec. To nejlepší však mělo ještě přijít.
U2 a cesta za úspěchem - pokračování třetí.
Bono
- zpěv, kytara
The Edge
- kytary, piáno, zpěv
Adam Clayton
- basová kytara
Larry Mullen, Jr.
- bicí
1. Sunday Bloody Sunday
2. Seconds
3. New Year's Day
4. Like A Song…
5. Drowning Man
6. The Refugee
7. Two Hearts Beat As One
8. Red Light
9. Surrender
10. "40"
No Line On The Horizon (2009)
How To Dismantle An Atomic Bomb (2004)
The Best Of... (1990-2000) (2002)
All That You Can´t Leave Behind (2000)
The Best Of... (1980-1990) (1998)
Pop (1997)
Zooropa (1993)
Achtung Baby (1991)
Rattle And Hum (1988)
The Joshua Tree (1987)
The Unforgettable Fire (1984)
Under A Blood Red Sky (1983)
War (1983)
October (1981)
Boy (1980)
Prvotinu "Boy" mám raději, každopádně tohle je taky skvělá nahrávka.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.